Představovat kulturní a literární veřejnosti prof. PhDr. Iva Pospíšila, DrSc. (*1952), není příliš potřeba. Po několik desetiletí se zabývá literaturou anglickou, ruskou a českou. Ale i záležitostmi vztahovými mezi literaturami (komparatistika). Veškeré snažení směřuje k zobecnění, směrem k disciplíně, která se formuje od dvacátých let XX. století, kdy jí dal název „papež komparatistiky“ Paul van Tieghem (genologie). Vědecká a širší veřejnost zná práce vědecké a popularizátorské profesora Pospíšila, jeho činnost sledovali po desetiletí četní posluchači filologických oborů, zejména absolventi Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, která je jeho skutečnou „alma mater“. Na ní vystudoval (angičtinu, ruštinu, češtinu) v roce 1975 a po absolutoriu na ní až po dnes působí.

Kniha k jubileu, tzv. festšrift, do níž přispěli badatelovi přátelé a kolegové z univerzit a akademických pracovišť ze Střední Evropy, představuje nejen sondu do současného myšlení literárněvědných odborníků, ale je svým způsobem i rozšířením badatelského úsilí samotného jubilanta; připomeňme, že některé stati se vracejí k jeho teoretickým tezím nebo dosaženým literárněhistorickým výsledkům.

Sborník přinášíme v elektronické podobě. Je to jen „otisk“ klasické knižní verze, která tiskem vyšla těsně před vánočními svátky 2022.

Marie Sobotková – jubilejní sborník

U žen se zpravidla věk neuvádí; je to gentlemanská dohoda již dlouho držená. Sluší se nicméně slavit jubilea – jak výrazných žen, tak výrazných mužů. Do rodiny manželů Vlasty a Ladislava Kulínských se 4. května 1947 narodila v pořadí (po dceři Mileně) dcera druhá – pojmenovali ji po babičce – Marie. Po absolvování všeobecně vzdělávací školy v Ostravě-Vítkovicích a po studiu na Univerzitě Palackého a působení na mnoha školách a v řadě institucí se Marie, provdaná v roce 1966 za historika Jana Sobotku, stala v roce 1973 doktorkou filozofie („PhDr.“), v roce 1993 kandidátkou věd o umění („CSc.“), v roce 1995 docentkou pro obor „dějiny české literatury“ a konečně v roce 2003 byla jmenována profesorkou.

Její životaběh i výrazné milníky tvůrčí a odborné sledoval již sborník z roku 2017, který vyšel péčí Verbum : Praha a za morální a finanční pomoci České asociace slavistů, Slavistické společnosti Franka Wollmana a Středoevropského centra slavistických studií.

Ve výše uvedeném sborníku se najde rovněž bibliografie tvůrčí činnosti Marie Sobotkové. Ta se samozřejmě za posledních dalších pět let zmnožila.

V letošním roce redigoval sborník letitý jubilantčin kolega, spolupracovník a přítel, prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.

Ještě máte pocit hřející dlaně z posledního podání rukou, ještě máte na tváři růž od políbení dvou přátel, a už přichází zpráva jako blesk z čistého nebe. V nejlepších letech odešla z vezdejšího světa přítelkyně, výrazná vědkyně, popularizátorka, organizátorka kulturního dění, a především slušný a přející člověk.

Annu Węgrzyniak jsem poznal v době své první stáže na Uniwersytecie Śląskim v Katovicích ještě v devadesátých letech XX. století. Již v té době patřila k předním polonistkám, kritičkám a organizátorkám kulturního života v Katovicích, ale šířeji v Polsku. Neodmyslitelně tvořila součást páru s prof. Tomaszem Stępniem, literárním teoretikem, v soukromí vášnivým pěším turistou.

Se Slezskem a celým regionem byla spjata od narození: narozena 6. září 1951 v Bytomi, vystudovala na Uniwersytecie Śląskim polonistiku (1975). Později se v oboru doktorizovala (1984) a habilitovala (2001). Zakrátko pak byla jmenována mimořádnou a v roce 2009 řádnou profesorkou.

Žena plná života, nápadů, otázek, záměrně formulovaných krátkých spojení (z nichž plynou vtipy) i důsažných myšlenkových schémat (z nichž plynou kvalitní projekty).

To vše ji předurčovalo rovněž k práci s lidským kapitálem – zastávala řadu akademických funkcí, nicméně byla rovněž vynikající a zanícenou přednášející a učitelkou, vedla vždy mnoho bakalářských, diplomových a doktorských prací. Přitahovala k sobě mladé lidi…

Nade vše milovala poezii, samozřejmě nejvíce tu domácí, polskou. Její doktorát se týkal J. Tuwima (promotorem byl Ireneusz Opacki). Ač by ráda žila v jiném století, nejraději asi ve století XIX., přitahovalo ji nové a moderní metodologické proudění (feminismus, gender studies apod.).

Nechtěla se na věci dívat tradičníma očima, chtěla je vidět v rozpornosti a složitosti, byla „hledačkou“. Postačí nahlédnout na tituly některých studií: „díváme se stále na stejnou stranu“, „jak je možno žít v současném světě, aneb církev v moderní době“, „je možno učit se číst, nevědouce proč se čte?“ apod. Mnoho recenzí a studií tiskla v poslední době v časopise Świat i Słowo, který pomáhala založit.

V poslední době jsme si byli obzvláště blízcí. Oba – Ania i Tomek – milovali Prahu, byli častými jejími návštěvníky. Projevili oba zájem publikovat v Praze své knihy. To se podařilo.

Bohužel neuskuteční se již společná prezentace knih, které díky zapsanému spolku vznikly. Ania mezitím odešla navštívit věčnost a poznávat jiné dimenze. „Jměj sě dobřě, srdéčko!“ (ze staročeské lyriky)

Čest její památce !