K nedožitému stému výročí od narození
Dne 14. května 2025 si bude Filozofická fakulta Masarykovy univerzity připomínat významné jubileum – nedožitých sto let od narození profesora Milana Kopeckého, badatele, jenž se nesmazatelně zapsal do studia staršího českého písemnictví. Jeho odborný zájem byl hluboký a široký zároveň. Týkal se především středověké lyriky, humanistické literatury a některých žánrů barokní tvorby, zvláště homiletiky, hymnografie a náboženské lyriky. Celou jeho práci však rámuje nepřestávající zájem o postavu Jana Amose Komenského – osobnost, která pro něj nepředstavovala jen historický objekt, ale dialogického partnera.
Nic v jeho vědecké práci nebylo náhodné. Kopeckého cesta začíná u jeho učitelů na brněnské univerzitě, v intelektuálním prostředí, které formovalo jeho první otázky a metody. Od této startovní čáry se rozbíhají jeho vlastní cesty – často vedoucí mimo hlavní proudy, po málo prošlapaných stezkách. Vydával se k pramenům, četl staré texty znovu a jinak, kladl jim otázky nové doby, přičemž nikdy neztrácel kontakt s jejich původním významem ani s technickými možnostmi své současnosti.
Přesto musíme uznat, že Milan Kopecký tvořil a publikoval v čase, který nebyl svobodný. V době mezi lety 1948 a 1989 byla věda podrobena dohledu ideologie, která určovala, jaké otázky je možné klást a jaké odpovědi jsou ještě přípustné. Výklad starších literárních památek byl často determinován jazykem doby – akademickým newspeakem, jenž se vyznačoval frázemi o „pokrokových tendencích“, o „kontinuitě a diskontinuitě“, o „ideologickém zápase pokrokových sil“. Kopeckého práce tento jazyk místy nese – někdy jako úlitbu, jindy jako nástroj, jak proniknout za oficiální rámce. Badatelé té doby se pohybovali mezi mantinely, které nebyly vždy viditelné, ale byly trvale přítomné. Kopecký se v tomto prostoru pohyboval obezřetně, ale neztratil směr – zpravidla zůstal věrný vědě, svému tématu i čtenáři.
Na této konferenci nechceme jen vzpomínat. Chceme také znovu číst, znovu promýšlet, znovu se ptát. Chceme navázat na to, co Kopecký hledal – nikoli opakováním jeho závěrů, ale pokračováním jeho metody: kladením nových otázek starým textům, v nových souvislostech, ale se stejnou pokorou.
Vzpomínat na Milana Kopeckého znamená pro mne nutně vzpomínat zaujatě. Ne „sine ira et studio“, ale s vděčností žáka, který může po letech přiznat, jak silně jej ovlivnily Kopeckého semináře – přísné i laskavé, inspirativní a náročné zároveň. Vidím ho dodnes: s brýlemi, pod jejichž skly se skrýval pronikavý, soustředěný pohled; bez nich pak tvář učitele, který neodsuzoval, ale vedl. A hlavně – slyším jeho hlas, který byl pro nás moudrým hlasem staré české literatury.
Milan Kopecký začal své vysokoškolské studium až po válce, kdy byly znovu otevřeny české univerzity. Na brněnské filozofické fakultě tak začal poslouchat přednášky Jana Vilikovského – legendy oboru, jemuž se přezdívalo „český Curtius“. Stejně jako jeho německý protějšek promýšlel evropský literární středověk ve velkém horizontu: latinské a vernakulární literatury jako paralelní a spolupracující proudy, které tvoří bohatou a mnohovrstevnatou textovou krajinu. Vilikovský šel k pramenům, interpretoval s respektem k textu, ale s ambicí pochopit širší souvislosti.
Kopeckého možnost být jeho žákem byla krutě krátká: rok a pár týdnů. V akademickém roce 1946/47 navštěvoval jeho přednášky pouhých několik týdnů – pak přišla zpráva o náhlé smrti profesora ve věku pouhých 42 let. Vilikovského odkaz i úvazek v Brně částečně převzal Antonín Škarka, tehdy velmi vytížený přednášející v Brně, Praze i Olomouci. Právě Škarka definoval badatelský rámec pro zkoumání středověké lyriky a následujících kulturněhistorických epoch a položil základy české hymnografie jako systematického oboru. A právě z těchto základů vychází i Milan Kopecký, který sbírá, třídí, analyzuje – ale nikdy nemapuje jen povrch. Jeho práce je hlubokým ponorem do duchovní i textové skutečnosti doby.
Třetím výrazným vlivem byl slavista Frank Wollman. Ten přinesl Kopeckému areálové myšlení a schopnost vnímat literární jevy v jejich pohybu – nikoli jako izolované relikty, ale jako součásti proměnlivého celku. Wollmanův důraz na srovnávací metodu i jeho pedagogické charisma doplňují obraz učitelského trojúhelníku, v němž se Kopecký formoval: Vilikovský, Škarka, Wollman. Tři výrazné osobnosti, tři různé cesty – a Milan Kopecký, který si z každé z nich odnesl něco důležitého a proměnil to ve svůj vlastní styl.
U středověké lyriky se sluší připomenout i seminář, který mám dodnes před očima jako právě natočený film. Přichází Milan Kopecký. V semináři sedí posluchači různého věku, jak to bylo běžné v čase popřevratovém, který měl – snad ne náhodou – tolik společného s časem poválečným. Euforie, snaha navázat na to dobré, co bylo přerušeno, zúčtovat s minulým, hledat nové cesty: nejen cesty vědění, ale i cesty autentického uvědomění si vlastního místa v dějinách.
Profesor Kopecký vzpomíná na Vilikovského a na českou milostnou lyriku – oblast, které zasvětil nejednu studii i edici. A najednou se doslova „utrhne“: obrací se na nás, chlapce náctileté, a s pobaveným leskem v oku se ptá, zda sledujeme německý televizní program Tutti Frutti Classics, uváděný Hugem Egonem Balderem, tehdy vysílaný na veřejnoprávním kanále OK3. V semináři o staročeské milostné poezii nikdo soft erotický program rozhodně nečekal. A právě v takovém momentu se posluchač zamiluje do svého přednášejícího: když se ukáže jako člověk z masa a kostí, který se nebojí autenticity, humoru, drobné provokace – a přitom neztrácí nic ze své důstojnosti, ba naopak.
Jindy se losovalo z profesorova klobouku. Nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by dovolil náctiletým posluchačům sáhnout do jeho apartního klobouku – klobouku, v němž vstupoval do semináře jako profesor, doktor věd a člen korespondent ČSAV. Byly to krásné hodiny jeho přednášek, ale ještě krásnější semináře: otevřené, laskavé, hravé i hluboké. Přinášel drobné epizody, aktualizace, vzpomínky, zkušenosti – a nikdy jimi nešetřil.
Byl opravdickou osobností. Těch je málo. Byl autentický, protože byl skutečný. Byl pokorný. Měl nesmírný cit pro češtinu – a dovedl jej předávat i v drobných, zdánlivě prostých poznámkách: „Neříkejte renezance, neříkejte diskuze. Ta slova mají svůj původ.“ Nechápal, že bychom to mohli říkat z neúcty – ale s pochopením korigoval, doplňoval, vyučoval. A my jsme chtěli poslouchat.
Poslouchali jsme jeho přednášky o filiacích legend – latinských, staroslověnských i staročeských. Vyprávěl o době Karla IV., o kulturním rozmachu českých zemí, o renesanci, humanismu a reformaci, o nástupu knihtisku. Právě otázka první tištěné české knihy – Trojánské kroniky z Plzně roku 1468 – byla jedním z témat, kterým se dlouhodobě a odborně věnoval. Nikdy však nemluvil o svých publikacích přímo. Neočekával potlesk ani uznání. Předpokládal, že jsme četli, že si dohledáme, že budeme hledat dál.
Vždy působil dojmem člověka, který žije obklopen postavami, jež studuje. Z humanistů měl – dovoluju si soudit – nesporně blízko k Veleslavínovi – jeho akademické počátky, organizační talent a životní spojení s rodem Melantrichů mu musely být blízké (několik ročníků časopisu Z Kralické tvrze). A my jsme se učili chápat humanismus nikoli jako sloh či epochu, ale jako způsob myšlení. Podobně v seminářích přicházela doba manýrismu, epochy přechodů, a s ní i doba Komenského – člověka dvou světů, věrouk, jazyků. V jeho interpretaci nikdy baroko nebylo karikaturou. Usiloval o jeho očištění, nové čtení, nové vydávání.
Jsou oblasti, na které jsem se vposled soustředil i já – inspirován právě těmi hodinami. Psal jsem o staročeské lyrice a pojetí lyriky u Kopeckého a jeho učitelů, o vývoji přístupů od transliterace k transkripci a dál k novým digitálním metodám. Dnes už pracujeme s ultrafialovým či infračerveným zářením, sledujeme středověké texty v jejich materiální i textové vrstvě, učíme se číst mezi řádky, v komparativním rámci, ale i mezi vlákny pergamenu za pomoci rentgenových paprsků. Mnohé z tohoto nového poznání vyústilo v knihu, která brzy vyjde v Londýně – The Medieval Echo. Jejím základem je impuls, který jsem dostal právě tehdy, v jeho semináři. A ze vztahu, který přesáhl rámec učebny.
Milan Kopecký dokázal už tehdy pracovat s něčím, co bychom dnes nazvali memetickou pedagogikou – učil pomocí obrazů, opakujících se příkladů, aktualizací, navazoval na to, co (zřejmě) známe ze zkušenosti. Dovedl nám zprostředkovat nejen text, ale i jeho atmosféru, jazykovou náladu, kulturní gesto. Postavy starší literatury se u něj nestávaly předmětem zkoumání, ale součástí rozhovoru. A my jsme se učili s nimi mluvit.
Po studiích se profesor občas ozval. Poslal mi separát své nové studie, výtisk starší edice nalezený v antikvariátu – nebo dopis. Ty dopisy a podepsané edice mám dodnes. Schovávám si je. A vracím se k nim s úctou a vděčností. Stejně jako se někdy v duchu vracím k onomu klobouku, z něhož jsme kdysi losovali v semináři. Byl to klobouk profesora, ale také člověka, který se nebál hry, nadhledu, ironie. A právě to – možná víc nežli vše ostatní – ukazuje, že byl učitelem, který zůstává.
*) Malá vzpomínka na oblíbeného univerzitního učitele. Vedle vzpomínky vzniklo několik mých odborných studií, které do centra úvah postavily prof. Milana Kopeckého, žáka Jana Vilikovského, Antonína Škarky a Franka Wollmana, a jeho tvůrčí a vědecké dílo.
Fotografie použita, jak je uvedeno, z Encyklopedie Brna.